Děsím se toho, že se jednou všichni pozabíjíme. Jen tak. Bez emocí. Bojím se extrémismu. Bojim se fanatismu. Bojim se teď pořád. Bojim se tmy. Bojim se, že někdo zase něco zapálí. Bojim se, že mi někdo bude zase házet kameny na okno v kuchyni. Bojim se otvírat dveře, zvedat telefon, jezdit v metru, usnout, jíst. Děsím se toho, že se budu bát pořád. A to je špatně. Chybí mi naděje, že všechno bude dobrý. A říkám NE NÁSILÍ.
Bojím, bojím, bojím se jít sám....nočním městem dál...
"Takže ona teď řeší tenhle problém no..."
"Ahaaa, tak to má fakt blbý co?"
"Hele já to prostě vidím takhle....mám ty a ty zkušenosti a tak to prostě je, ti řikám,...to chce prostě udělat tohle a tohle a je po problému"
"No, já myslím, že pro ni to tak jednoduchý není...."
Vždycky mě fasinovalo, jak je lehký poradit druhým lidem. Často jsem byla jakousi vrbou, která naslouchala, poslouchala pozorně, vzpomínala na to, jak to psaly v těch psychologických knížkách o těch vztazích a asertivitě a snažila se co nejlíp poradit. Jenže postupem času zjišťuju, že spousta lidí nepotřebuje radu, protože to, co má dělat už dávno ví , jen to v sobě a ani od jiných lidí neslyší. V psychologii je to dokonce metoda. Terapeut v podstatě jen opakuje to, co řekl pacient. Možná trocu oklikou, ale opakuje to samé, tím pacientovi nastavuje jakési zrcadlo. A pacient si tak může vlastně pomoci sám. Já myslím, že všichni kolem nás nám nastavují zrcadlo. S čímkoli máme problém na druhém, tak s tím se musíme určitým způsobem vyrovnat i my. Je to třeba hooodně ukryté, ale někde v jádru to tam je. Co všichni potřebujeme od těch druhých, když jim říkáme svoje problémy nebo problémy druhých, proč je tak populární řešit životy ostatních lidí? Je to proto, že pak nemusíme řešit svoji situaci? Proč je všechno tak složitý? Proč se bojíme být sami? Proč se bojíme otevřít druhým? Proč se nemůže zpívat v metru? To jsou otázky, na který pořád nemůžu najít odpověď. Budu ráda za radu. Nebo ne?
PS: Jo, bojím se oslovovat lidi v metru....a stydim se za to. Mám pocit, že mi řeknou třeba "..."
The swell season - Low rising
Dnešní den bych prosím potřebovala vrátit na začátek! Nestává se mi to často....ale dneska jo! Pokusím se najít nějaký pozitiva, proč bych tento den měla akceptovat. Zjistila jsem, proč vykuřování šalvěje odhání zlý duchy...ono totiž odhání všechno živý i neživý...vážně. Ještě teď ten příšernej čmuch cítím z vlasů! A to jsem jen chtěla pomoct. Všechno mi padá. Plácám a hlavně dělám neskutečný nesmysly...dneska na mě nemluvte, vezměte mi telefon a počítač, zahrabu se do listí a vylezu až v půlnoc dalšího dne. Jsem mimozemšťan. Nejedu do Indie ani Irska. Volám domů a prosím o pomoc. Otevřete si na noc okno, je to prej dobrý na spaní.
Dneska jsem překonala svůj strach. Jen tak, z ničeho nic v tramvaji. No, nebylo to jen tak, musela jsem se soustředit na dýchání, ale nějak to šlo samo. Odměnou mi pak byla nádherně strávená chvíle bytí v pohybu ve škole, kam chodím to jest DAMU. Občas je vesmír vážně neskutečně pohotovej a odmění vás hned. Nemusíte přemýšlet, jestli to teda a má a mělo smysl a kdy se to ukáže...všechno chceme hned. Tedy. Má odměna hlas v pohybu pohyb v hlasu.
Člověk se hýbe po ose okamžiku. Tady a teď. Jsem. Dýchám. Zpívám. Můj hlas a já jsme jedno tělo. Je to tak. Je to ten pocit naprostýho spojení se sebou samým se svojí duší, která jásá, protože je vám dobře. Svoboda. Přítomnost. Present znamená přítomnost, ale i dar. Bůh nám dal dar přítomnosti. Dar milovat sebe sama, druhé lidi. Láska. Naprostá odevzdanost a důvěra. Pokud máme pevnou oporu, nebojíme se riskovat. Ta neuvěřitelná lehkost bytí v pohybu je pro mě zážitkem, vždycky to tak bylo a bude. Ofina neofina. Strach nestrach. Proto děkuju, děkuju, děkuju, že všechno nakonec dává smysl.
Nebojme se riskovat. Nebojme se opouštění starých vzorců neboť o tom je strach. Strach z neznáma, nejistoty, z učení se novým situacím a zvykům. Strach dotknout se sám sebe jak zvenku tak zevnitř. Buďme se sebou v souladou nekonečné přítomnosti. To nám přeju.
je to klišé, já to vím